Kam kráčím?

Minulý týden se mě jeden člověk zeptal co chci v tomto roce dosáhnout. A jedním dechem dodal, že předsevzetí mají být reálná a vyslovená nahlas, protože pak se mě na ně budou lidi ptát a já budu mít větší motivaci je splnit. Potom jsme byli "donuceni" (nebyla jsem v tom sama) svá předsevzetí vyslovit. Nějak jsem to okecala, ale stejně mi to leželo v hlavě dál. A tak jsem si sestavila svůj seznam přání, co bych chtěla v tomto roce prožít a dokázat. No a abych měla vyšší motivaci, jdu se o ně podělit:

Rozhodila jsem si svá přání do dvou skupin. První je měřitelná, můžu si odškrtávat políčka jako v Modrém životě:

- chci aspoň jednou týdně vyrazit sportovat, je jedno jestli tančit, plavat nebo běhat
- chci aspoň jednou měsíčně vyrazit někam na výlet, ideálně tam, kde jsem ještě nebyla
- chci aspoň jednou za měsíc uvařit nové jídlo, které jsem ještě nikdy nevařila
- chci aspon jednou za dva měsíce vyrazit za kulturou, je jedno jestli na koncert, do divadla nebo do kina
- chci poznat dvě nové země, ve kterých jsem ještě nebyla
- chci přečíst deset nových knížek

Druhá skupina je na hodnocení úspěšnosti obtížnější, ale snad se mi něco z toho povede:

- chci začít řídit
- chci stíhat pracovní a  skautské povinnosti tak, abych s tím byla spokojená
- chci zdravě jíst
- chci se naučit myslet i na sebe a občas si udělat radost
- chci se přestat trápit věcmi a hlavně lidmi, kteří za to nestojí a prostě to hodit za hlavu

Tak mi držte palce, snad se mi povede tenhle jedenácti bodový seznam aspoň z větší část splnit :-)

(Ne)Obyčejné radosti

Věděli jste, že po Brně jezdí puntíkovaná šalina? Když jsem do ní nastupovala, tak jsem si ničeho nevšimla. Bylo tam pár mladých lidí, kteří hned uvolnili místo starším a všichni se na sebe usmívali. Bylo to milé. Pak jsem před sebou uviděla červený puntík s letopočtem 1977 a textem. Přišlo mi to divné. Tak jsem se rozhléda. Za mými zády u kabiny řidiče byl další, jiný letopočet, jiný text. Začala jsem otáčet hlavou a najednou jse m to uviděla! Červené puntíky byly po celém stropu šaliny a ztrácely se dál ve vozu. Na každém jiný letopočet (aspoň co jsem dohlédla), jiná zajímavost. Lidi se na mě koukali jako na blázna jak jsem se tam kroutila, abych si mohla něco přečíst, ale jen jednu slečnu napadlo zvednout hlavu taky, to co uviděla jí vyvolalo na tváři úsměv stejně jako mě. Ale přišel čas vystoupit, tak jsem se postavila ke dvěřím a čekala než zastavíme. V tom mě to praštilo do očí úplně samo! Puntíkovaná nebyla jen zevnitř, ale i zvenku. A já jsem si toho málem nevšimla...
Dívám se, ale nevidím; poslouchám, ale neslyším... Vážně mi ten spěch stojí za to? Co když přehlédnu nebo přeslechnu něco důležitého?

Rok 2014

...teprve začal a já už mám v životě několik velkých změn.

• prvního ledna jsem se dozvěděla, že mě vybrali jako členku mezinárodního servis týmu, takže v roce 2015 jedu do Japonska
• už je jasné, že Comenius, minimálně pro rok 2014/2015, nepřežil změny v programech Erasmus, tudíž budu v létě přebírat skautský oddíl
• bylo vypsáno výběrové řízení na pozici, kvůli které poprvé od začátku studia na vysoké škole uvažuju, že bych nešla učit, ale pracovat tam (životopis tam posílám)
• udělala jsem opravný termín jízd, takže za pár týdnů mi vydají řidičské oprávnění sk. B
• po dlouhé době mám zase radost ze života, i když mám hodně věcí k vyřízení, hodně starostí... už dlouho se mi nežilo takhle lehce a dobře... snad je to negativno za mnou a bude pořád líp

Docela dost změn na to, že je teprve 8. ledna... Co mě čeká dál?

Překvapení

Dneska mě v práci čekalo převapení. Vzhledem k tomu,  že mi vypsali zkoušku na poslední prosincový školní týden v neděli před ním, tak jsem kolegyním pořídila čaje a děti jsem neřešila, neb jsem na besídku nešla.

Dneska jsem byla poprvé po prázdninách v práci a tam mě čekalo překvapení. Několik dětí mi doneslo nádherné dárečky.

Od jedné holčičky jsem dostala nádherného skleněného andělíčka. Od jiné tibetský zvoneček. Ale nejvíc mě potěšil dárek od malého blondatého rusáčka, který je tu od září, moc neumí česky a já si s ním občas povídám. Dostala jsem čokoládu. A na ní krásně latinkou napsané: "Asistenka!".

Prostě mě to potěšilo a udělalo mi to radost na celý den... A to ještě nejsem hotová učitelka :-)

Rok 2013

 

Nový rok právě zaklepal na dveře... Ale co přinesl ten minulý?

• má nejlepší kamarádka odletěla přes tisíc kilometrů daleko
• byla jsem po dlouhé době plesat
• vykročila jsem na novou skautskou stezku
• prožila jsem jedno nádherné snové dobrodružství, když jsem se vydala za Ivet do Bergenu
• v Bergenu prožila pár dní i studentským životem
• zamilovala jsem se do Frankfurtského letiště
• poslala jsem jeden důležitý dopis a druhý stejně důležitý mi přišel
• byla jsem na výborné školní exkurzi v Telči
• změnila jsem práci
• na třikrát jsem dělala zkoušku z České republiky
• byla jsem na skautském táboře, kde padaly stromy
• znovu našla kus sebe samotné, který zmizel neznámo kam a teď se ho vší silou snažím udržet
• začala si dělat řidičák (a neudělala první termín)
• dozvěděla se, že od příštího roku nejspíš povedu oddíl
• poprvé po třech letech jsem strávila celé Vánoce doma
• poprvé po kdovíkolika letech (už to snad nedopočítám) jsem strávila doma Silvestr
• udělala jsem jedno rozhodnutí, které mě posunulo směr Japonsko
• ...prostě si celý rok užila

Ten nový vyhlížím s nadšením, zvědavostí a trošku i s obavami co přinese... Snad se se vším co mě čeká zvládnu poprat...

Změny

Všechno kolem se mění...

• vztahy lidí kolem mě
• lidi kolem mě
• zaběhnuté "jistoty"
• jasno v tom, jak bude oddíl, škola, práce vypadat za rok

 ... a jak se měním já? Jak moc to vidí lidi okolo mě... A je to změna k lepšímu či k horšímu?

Postřehy z jednoho podzimního dne...

...které jsem dneska získala zcela náhodou

• mám velmi inteligentní sestru, možná až příliš... znáte někdo nějaké další dítě (a ne autistu Mikiho, který radí ODS), co si ve dvanácti letech čte volební programy různých stran, přemýšlí nad nimi a pak Vám s jasnou argumentací řekne koho by volilo?
• miluju podzim, to není postřeh, to je fakt, žádné jiné období není tak barevné
• někteří lidi jsou fakt marní, asi se jim fakt musí stát něc hodně ošklivého, aby akceptovali svůj zdravotní stav a změnili podle toho životní styl (a ne, nemluvím o sobě, i když já jsem v tomhle často dost marná taky...)
• už mě nebaví být hodná a milá, takže jsem si zaryla do některých členek oddílového vedení, pobavilo mě, jak byly vztahovačné a na jednoduchou otázku měly milion odpovědí a ještě se bránily věcem, které jsem ani neřekla (ne, že bych si je nemyslela, ale z té otázky se fakt vzít osobně nedaly)

Je tu prostě podzim...