...zatím bez názvu...

Maminko! Našla jsem koníka,
on ležel tam klidně, v písku,
po mořském dně jen tak utíká.
Prázdná skořápka bez života

Maminko! Našla jsem hvězdici,
byla tak krásná pod tou vodou
a děti po pláži běžící...
...utíkaly samy před sebou

Maminko! Našla jsem rybičku,
plavala pryč, směrem k útesu,
snažila se najít svůj smysl

Maminko! Našlo si mě moře,
vlny se v něm tříští o skály.
Tahle láska bude na věky

Delfíni, hvězdy a oranžové měsíce...

Byly jsme se projít. Uličky italského městečka Martinsicuro mají své kouzlo, hlavně v noci. Kousek od náměstí je výborná zmrzlina, kterou seženete i v deset v noci, stojí tu krásný gotický kostelík.
Nejvíc si mě ale získala noční pláž. Je tu krásné ticho, hluk z města, které v noci žije sem doléhá jen okrajově. Nepotkáte tu živou duši, až na pár vyjímek jako jsou popíjející Brňáci z jiného kempu. A jak si tak užíváte toho krásného ticha a klidu narážíte na samé zajímavé věci. Například potkáte delfína, kterého si přes den někdo postavil z písku a on nyní odolává přílivu a tváří se, že je živý. Kousek dál se Vám povede zachránit život hvězdici, kterou vynesl příliv z hlubiny.
A celé té magické chvíli kraluje oranžový měsíc, který se vyhoupl jen kousek nad mořskou hladinu.

Kam jde energie?

Jeden z vědeckých objevů uvedl, že pokud lidské tělo investuje energii do rozvoje svalů, chybí tato energie při vývojii mozku. Při pohledu na geniální vychrtlé matematiky se chce souhlasit. Co mi ale definitivně potvrzuje platnost tohoto výzkumu jsou má setkání s fotbalisty. Nemluvím teď o jejich prapodivné zálibě v běhání za kulatou věcí z jednoho konce nekonečného hřiště na druhý, ale o absenci jakéhokoliv náznaku sociálního chování.
Abych začala od začátku. Jela jsem do Itálie, většinu čtrnácti hodinové cesty jsem sladce prospala, po několikáté zhlédla film Drž hubu!, a o půl deváté ráno mě přivítalo malebné městečko Martinsicuro. Kolem deváté jsme už byli v kempu, který se měl pro další týden stát mým domovem. Kemp navypadal vůbec špatně a ihned po přivítání nám byl přidělen stan. Vzhledem k tomu, že předchozí majitelé již byli pryč tak jsem se ihned vydala na jeho průzkum. Stan byl téměř prázdný. Píši téměř zcela záměrně, jak jste jistě pochopili předchozími majiteli stanu byli právě fotbalisté. Pravděpodobně běhají dobře, ale ruce mají levé, jak jinak si mám vysvětlit ten šílený nepořádek, který tam panoval? Nepochopím jak mohli žít na hromadě posmrkaných kapesníků, obalech od bonbonů a spát na olivách. (Že by mezi slovenské národní pohádky patřila Princezna na olivě mi přijde značně nepravděpodobné)
Z výše uvedeného jasně vyplývá co jsem dělala první hodinu po příjezdu. Ale abych si jen nestěžovala, děkuju všem, klteří jste ochotni po sobě uklidit, usnadňujete tím život hlavně lidem kolem sebe, často i těm, které neznáte.

Jak mě tak napadá...

...ne vši si vážně neprobírám, ale nad faunou přemýšlím.
Víte jak se chová taková činčila? Já tedy ne, a tak jsem nelenila a poté, co jsem byla za činčilu označena jsem se jala zjišťovat informace o těchto roztomilých zvířátkách. Našla jsem spoustu zajímavých informací, například co jíst, kde a jak bych měla bydlet, jak by se mělo pečovat o můj kožíšek, dokonce i to jakou mám povahu.
Jeden by řekl, že ten co to vymyslel se zbláznil. Uznejte, že jablka jako pamlsky jsou pro moji osobu zbytečnost, bez oříšků (které vysokým podílem tuků ničí játra) si svůj život nedovedu představit a představa, že bych se kvůli riziku zápalu plic nesměla koupat mi ježí srst na zádech...

Monolog roztěkaných myšlenek

Z nebe padá sněhová vločka,
oknem září všechny barvy duhy,
malé děti si hrají s míčem – spadl.
Ve školních lavicích umírá fantazie,
malí lední medvídci si hrají na stromě,
hlásí dvacet, nemá sedmu – hádá se.
Oxid uhelnatý vytěsní kyslík – nastává smrt.
Jindřich mořeplavec, nikdy neplul po moři,
klubíčko je loveno koťaty – mourovatými.
Vrzly dveře.
Viktoriánská anglie – dílna světa.
Za oknem vítr honí spadané listí.
Zrají jahody – je červenec.
Polštář je pěkně načechraný, bude se mu dobře spát.
Tupě zírajíc do prázdna poslouchá hudbu,
ŤUK, ŤUK.
V Africe je několik miliónů černochů,
kapky vody tečou po skle dolů.
Boty šoupají po podlaze.
České textilky jdou nahoru!
Sešit se sluníčkem leží na lavici – nehybně.

Konečně zvoní

Dva havrani

Byly jsme na táboře a já po dlouhé době vypadla z každodenní rutiny a mohla si zpívat jak jsem chtěla, no a tak nějak jsme se přes Havrany dostaly k Asonanci, mám teď doma popůjčovaná nějaké CDčka, takže až mě uvidíte se zasněným výrazem něco pobrukovat nedivte se :-)

Šílení...

Tak i mě už popadlo blogovací šílení... Jak k tomu došlo? Už nějaký čas je moje potulování na vlnách internetu zahajováno stejnou sekvencí stránek. Dalo by se říct, že už je to rituál. Zasednout k počítači, spustit Fénix, email a pak prolézt Kalushčin, Kakamilčin a Barulin blog, abych se podívala co je nového. No a pak občas nemám co dělat a tak si třídím myšlenky a při jenom takovém třízení mě napadlo se o ně podělit s ostatními, protože předpokládám, že sem budou chodit hlavně lidi, kteří mě znají a musí se mnou nějakým způsobem komunikovat... No a snáz se nám komunikuje s někým, koho dobře známe ne?