Kde je...

...vůle, tam je i odvaha. Je tam i úspěch a vůbec všechno...

Jinými slovy opsané rčení, když se chce, všechno jde... Stačí prostě jen chtít a jít si za tím...není to fajn?

...jsem zase zpátky

Zpátky na trénincích...
Zpátky mezi těma lidma, i když jsou tam jiní lidé, ne všichni pokračují... (To má ještě odvahu chodit Ti na oči?)
Zpátky v té soustředěné pozici... (Je vidět, že se Kačka na šerm soustředí narozdíl od Vás, má u toho takový hodně sveřepý výraz, kdybych Tě neznal tak bych se tě bál)
Zpátky v té nekonečné únavě po nich...
Zpátky v čokoládových euforiích...
Jsem ráda, že dělám tenhle sport...

Bylo nebylo...

Bylo nebylo, byli jedni Backsighti, ale na ty jsem nakonec nešla, protože měli předkapelu a já slíbila, že se ještě stavím jinde a tak mi to nevyšlo. O čem ale chci psát je úžasná výprava s mými novými dětmi.
Bylo to moc fajn, holky nebyly ani tak vyděšený a bylo na nich vidět, že se jim to moc líbí.
Ale popořádku. V pátek jsme odjížděly už o půl třetí vlakem z Brna. Za hoďku jsme vystupovaly v Brankovicích, ale cesta na chaloupku nám trvala ještě další dvě hodiny, protože jsme táhly snad tunu jídla. Měli jsme s Ivetkou ručičky pěkně vytahané. Poté, co jsme se zabydlely a zvelebily chaloupku jsme si opekly špekáčky a Pipi se Zrzi měly jako večerní progrma promítání Asterixe. Následně jsme s Ivuškou Mrňouse vytáhly na čajovnu s papírkama. Po Mrněcím odporoučení se jsme si zalezly do spacáků, vytáhly brusinky, džus a čokoládu a jaly se radit, naznaly jsme, že druhý večer budeme mít větší kopr než teď a udělaly jsme i účetnictví. Poté jsme se zcela vyčerpány odeslaly do říše snů.
Sobotní ráno nás uvítalo sice chladně, ale sluníčko si lámalo cestu. Takže jsme vstaly, nachystaly snídani a šly probudit děti, kterým jsme rovnou zavázaly oči. Slepé dětičky si čistily zuby, oblékaly se a snídaly. Pak jsme je pustily a šly střílet ze vzduchové pušky. Po těžkém klání jsme lehce poklidily a jaly se připravovat bramborové placky dle Panoramixe.
Oběd byl úžasný, naši stateční galové Pipix, Zrzix i Mrnix Archaix prokázaly, že jsou schopné podniknout náročné hledání Asterixe a hlady neumřou.
Po odpolední pauze, kdy jsme odpočívaly (Mrně: "Káťo, co je? Vypadáš nějak rozespale":-) Já: "Bez komentářů Mrně!") jsme vyrazily do okolí azimutovat lidi, ringat ringo a po procházet se krajinou.
Večer jsme opět čajíkovaly, tentokrát všechny a poznávaly se pomocí emigračních dotazníků. (Mrně nevlastní zvíře a oblíbená kniha je Zimoděj, matematiku ráda nemá). Poté následoval Mrněcí program, slibované promítání Hvězdného prachu.
V neděli jsme akorát poklidily, zahrály pár partií sabotéra a vydaly se domů.
Kdybych měla celou výpravu shrnout jednou větou bylo by to tohle:
To je normální, na to si časem zvyknete!

Backsight...

Tak jsem se seznámila s novou kapelou. Nejprve jsem neprozřetelně slíbila, že půjdu na její koncert, ale pak jsem zjistila, že se mi hudba opravdu líbí a už se moc těším. Kdyby se Vám chtělo tak 25.9. hrají od půl osmé na Leitnerce:-)
PS: Obrázek je odkaz;-)

Když se daří...

...tak se daří...
Jednu chvíli má člověk plno plánů a cítí se fajn a pak se objeví okolnosti, které mu ukážou, že život není tak fajn, jak se zdál být, že je přesně takový jaký by nemusel být...
Tak mi prosím držte palce, ať to všechno dobře dopadne a z tohohle stavu a průšvihu se vyhrabu...

...podzimní melancholie

Tak nějak je mi smutno, dneska jsem byla na Erbovních slavnostech a společně s námi tam byly i další dva oddíly ze střediska. Byly jsme tam s Alushkou jediné od nás. Kromě Malamuta a několika starších si nás nikdo nevšímal a když jsme se chtěly na chvilku projít abychom rozhýbaly končetiny byl problém najít někoho, kdo by za nás zaskočil. Tak přemýšlím, čím to je, že jsme se tolik odcizily středisku. Je to tím, že jsme v Žabinách nebo je chyba někde jinde?

Půlnoční plyš

Potkala jsem plyšového muže,

byl celý měkký a neměl žádné ostré hrany,
a přítulný byl, jak jen plyšák býti může,
on rozespale koukal do knížky, obraceje strany.

Potkala jsem ho jednou v jedné aleji,
asi si tam vyšel odpoledne na procházku.
Netušil, že dívky se bezdůvodně nesmějí,
od té doby, vodím si ho na provázku...

Všem plyšovým mužům, které znám. (P.S.: Prosím neberte si to osobně)
A taky pro pár P: Pro Pandu a půjčené pány

...podzimní nostalgie

Hipíka a dva dobytky,
co víc čekat od lolitky?

Je tu podzim a s ním na mě padá nějaká podzimní nostalgie, co se to děje? V poslední době docela často vzpomínám na spoustu lidí, které jsem neviděla už celé věky. Občas se objeví výkřik do tmy, že bychom se měli vidět, se spoustou lidí jsem domluvená, "že až bude čas, někam zajdeme", ale kolik z nich se mi opravdu ozve? Kolika z nich se opravdu ozvu já? Opravdu máme všichni tak málo času nebo se nám nechce vynakládat energii tímto směrem? A není to občas trochu škoda?

Strom milénia, cesty a děti...

Včera jsem byla posedět s kamarády v Lužánkách, bylo to poměrně příjemné odpoledne, ale přesto si dovolím pár věci vypíchnout.
Na místo srazu jsem přišla o něco dřív a tak jsem měla dost času si pomalu projít park a usadit se pod tradičním stromem, kousek od fontánky, nedalo mi to a nostalgicky jsem si zavzpomínala.
Kousek odsud je strom milénia, je to takový malý proutek, co zatím moc síly nepobral. Asi metr od něj leží pamětní deska, která všem kolem jdoucím oznamuje k čemu ten strom je. No a před pár lety jsem si zrovna na téhle desce pošramotila zápěstí, musela jsem potom ještě tři týdny nosit ortézu, ale i tak to bylo tenkrát moc fajn. V té době jsme si rozuměli a byli jsme parta lidí, co se zná a pomůže si... Přemýšlím za kým z těch lidí, kteří tam tenkrát seděli bych mohla přijít. Nenapadá mě skoro žádné jméno... A ty, která mě napadají se nedají zařadit do té skupiny, jsou to lidé, se kterými se vídám stále, ten zbytek měl asi nějakou jinou cestu životem než my.
Občas mě napadá kam vlastně mířím, ale to asi každého :-) Zatím jsem se svojí cestou spokojená.
Další věcí, která mě zaujala byly děti, tedy skupinka čtyř dětí romského původu. Když procházely parkem bylo vidět, jak většina lidí překontrolovala svoje věci, přiznávám, že i já jsem si přitáhla svoji tašku k sobě. Přemýšlím, jestli jsou to předsudky nebo jen fakt, že ty děti nedodržely osobní zónu jako většina lidí. Když totiž sedíte v parku tak žádný kolemjdoucí Vás neobejde ve vzdálenosti pouhých deset centimetrů, většina lidí udělá ty dva kroky navíc, aby vzdálenost byla alespoň metr. Opravdu si v tomhle nevím rady. Bylo mi jich líto, holčička, které mohly být tak čtyři roky se mě ptala: "Paní nevíte kolik je hodin?" a dva starší kluci ji ošklivě okřikli, že už se přece jednou ptali.
Celá situace skončila u fontány, děti do ní bez okolků skočily. Co z nich asi bude, když jsou nuceny trávit volný čas takto?

Pohádka o dvou sekerkách a jedné pile aneb jak malý Mamut s Veverkou štípali polínko

Bylo nebylo pod jednou Skalkou, kousíček za norou zvanou Brno se jedno krásné odpoledne potkali malý Mamut, Veverka a Dárky. Sešli se, protože se měl předávat oddíl do rukou Kakamilky a bylo potřeba tuto slavnostní událost řádně připravit. Jali se tedy sbírat dříví, tahat různé klacíky, větvičky a polínka.
Když toho natahali pěknou hromádku rozhodli se postavit hraničku. Ale ouha! Měli sice základ, ale co na to? Všechno ostatní bylo moc tenké, tudíž by vznikl nepěkný schod. Nebyl by to malý Mamut aby nepřišel s geniálním nápadem. Prostě to polínko rozsekneme na půlky! No proč ne, polínko má jen něco málo přes metr, ale to zvládneme. A dali se do díla. Začalo to otázkou: "Kterou sekerku máte míň radši?" po chvíli padla volba na sekerku zlatou. A nebohá sekerka byla za pomoci sekerky zubaté zatloukána do polínka. Chvíli to šlo, ale pak sekerka uvízla a nešla ani tam, ani ven. Polínko bylo sice do půlky prasklé, ale pohnout se s ním nedalo. Ke slovu se tedy dostala sekerka modrá, která byla do polínka zakekávána z druhé strany stejným způsobem. Opět se stejným výsledkem. Nešla ani tam, ani ven. Polínko bylo opět naseklé do půlky, ale bohužel se malý Mamut netrefil do původního směru. Co teď? Veverka se celou dobu ujišťovala, že mají ještě pilu a v nejhorším případě sekerky vyprostí odříznutím polínka. Po pěti minutách marného zápolení, kdy se malý Mamut s Veverkou střídali u tahání za sekyrky, zatímco Dárky vyráběly pochodeň, o které Veverka prohlásila, že vypadá jako pometlo, se rozhodli přistoupit k nouzovému tahu s pilou. Po foto přestávce začali, jejich práci přerušil děsivý výkřik Veverky. Tvrhodlavé polínko sevřelo i pilu, nešla ani tam, ani ven. Naštěstí nebyla tak tvrdohlavá jak sekerky a po chvíli přemlouvání vylezla skoro sama. To už Dárky dodělaly pochodeň a už se ani nesnažily potlačovat smích. Malý Mamut jim navrhl ať zkusí sekerky vyprostit samy, když jsou tak chytré. No a po chvíli zápolení byly sekerky venku a malý Mamut stavěl zajímavou pyramidu.
Na závěr se rozhodlo polínko pokořit, protože to pro něj byla otázka cti! Bojoval s ním urputně další půl hodinu, zatímco Veverka s Dárky vesele chroupaly burizony a odpočívaly po těžké práci.
Nutno dodat, že malý Mamut polínko nakonec udolal, i když poměr sázek mluvil jednoznačně proti němu (sázelo se 2:0 na polínko). A když bylo polínko zdoláno malý Mamut se rozloučil, oprášil si tlapky a utíkal zvelebit domeček na Slovinské.
A Dárky s Veverkou? Ty si hrály na broučky...ale to už bude jiná pohádka...

Lesy, paneláky a oranžové měsíce...

Světe div se, ani ne měsíc poté, co jsem poznala oranžový měsíc nad mořem jsem objevila tento úkaz i v našich končinách.
Byl to nádherný srpeček, škoda, že téměř okamžitě zmizel za paneláky, asi nerad fotografy...

Přišel čas...

...čas zbláznit se. Jak jinak si vysvětlit jednání našich drahých profesorů? Myslím si, že jako studenti gymnázia jsme dostatečně inteligentní a není nutné nám vše říkat šestkrát. Ano, letos už po šesté jsem si vyslechla školní řád i to, jak se mám chovat v případě požáru a úrazu. Chápu, že tyto pokyny jsou nezbytné, ale myslím si, že některé z nich už známe dostatečně dobře a pak, stejně to nikdo z nás neposlouchal, všichni spali. Pak se důležité věci řeší v češtině, místo toho, abychom se dozvěděli něco víc o maturitě, která nás za pár měsíců čeká.
Přiznávám se, panikařím, zbývá nám jen necelých 36 týdnů, nechci se vidět v listopadu, prosinci, lednu, únoru, březnu a dubnu, o květnu radši ani nemluvím, když se mi svírá žaludek už teď. No snad se vše povede jak má a já na konci května budu moct říct, že mám úspěšně ukončené středoškolské vzdělání s maturitou.

Nesnesitelná lehkost bití

Je snadné hodit kamenem,
když zavřeš oči dřív, než dopadne – výkřik k Tobě nedoletí.
Je snadné skopnout lidi do bláta,
když si neušpiníš svoje podrážky – a pokud ano tak to opadá.
Je snadné vzít nůž a pořezat si ruku,
když Tě potom nebolí výčitky svědomí – mají je, i když to bylo Tvé rozhodnutí.
Je snadné vzít si cizí tělo,
když tím Tvým zmítá chtíč – je to přece Tvoje právo!
Je snadné zklamat důvěru přítele,
když není tak dokonalý jako Ty – Kdo z lidí Ti je roven?
Je snadné říkat slova co zraní,
když necítíš to ponížení – Ty přece mluvíš pravdu.
Je snadné začít ubližovat,
když ráno otevřeš oči...

Viděla jsem motýla...

O životě...

Většina z nás nevyhraje zlatou medaili. Nestane se milionáři ani filmovými kvězdami, nezvolí nás prezidentem a neobdržíme Nobelovu cenu.
Ale můžeme si užívat malých radostí života.
Pohlazení ruky, polibku na tvář, měsíce v úplňku.
Volného místa na parkovišti.
Praskotu ohně. Krásného západu slunce.
Těš se z malých rozkoší, které život nabízí.
Pro každého z nás jich má bezpočet.

Bruno Ferrero

...Když jsem dneska otvírala knížku Osvěžení pro duši, netušila jsem, že v ní najdu takto krásně zapsanou svou filozofii, kterou žiju: Nesmutni, radovat se můžeš i z motýla, kterého potkáš cestou do školy!

Roztříštěná mysl

Příběh Roberta B. Oxnama je strhující, je zvláštní napsat o takovéto knize, že je dobrá. Je to jaksi nevhodné, ale chci říct, že mě tato kniha skutečně oslovila. Díky ní jsem si uvědomila jak krásné je být sám sebou.
Robert b. Oxnam se v této knize vyrovnává se svojí mnohačetnou poruchou osobnosti, postupně poznáváme všechna jeho já, z nichž mnohá často existenci těch ostatních ani netuší. Díky spolupráci se specialistou se panu Oxnamovi povedlo sjednotit všechny osobnosti do tří, které se, po souhlasu i od těch potlačených, rozhodly společně napsat knihu. A tak nám Bob, Bobby, Robert, Tommy, Wanda, Čarodějnice, Knihovnice, Oko, Mladý Bob, Robbey společně vypráví svůj fascinující příběh, který se odehrál v jedné zemi, v jednom městě, v jednom těle...

A je to tady!

...rok se s rokem sešel a já s Elfem začínáme propadat šílenství! Zvedáme telefony a voláme, naší poštou na Fénixu nikdy jindy neproletí tolik vzkazů jako v tomto období. Proč? No protože chystáme Cakov! Už potřetí milí přátelé vyrazíme na toto Bohem i lidmi téměř zapomenuté místo, které neušlo pozornosti několika individuí z diskuzního fóra, abychom společně oslavili konec roku a řádně uvítali ten nový.
Co říct? Snad jen nostalgicky zavzpomínat na rok loňský i předloňský...zamáčknout slzu a dodat:
Moc se na Vás těším lidi!!!