To jsem si takhle jednou šla po Lužáneckém parku. Šla jsem domů, z motivačního večera KAPKY a přemýšlela.
Nad tím, jestli se to opravdu povedlo (okolí tvrdilo, že ano, ale mě se to nějak nezdá, viděla jsem tam dost věcí, které mohly být lepší a jinak zorganizované; holt mi chyběl náš elitní tým). A pokud se něco nepovedlo, jak jsem to mohla ovlivnit já.
Taky jsem přemýšlela nad tím, jestli by tam nepřirozeněji působil mimozemšťan nebo já. Abych Vám to vysvětlila. Objevila jsem se ve společnosti, kde se všichni se všema znali, všichni si se všema povídali a já se tam cítila jak blízen. Jediný s kým jsem si aspoń trochu vyměnila slovíčka byl Rommel, který tam chvilkama postával stejně zmateně jako já. (jo a chodili jsme spolu na čokoládu:-)
A pak jsem přemýšlela, jestli se mi do toho bude chtít jít příští rok znova, protože dnešním večerem moje účast na letošní KAPCE končí. (tzn. že nebyla moc velká).
No a najednou mi nad hlavou něco zašustilo. Přede mnou poskakoval pták, tak jsem se podívala nahoru do větví, kde je druhý. Nevím, jak se to stalo, ale prostě jsem stála přímo pod velkou větví, ze které na mě koukal pár korálkových očí. Nejprve jsem se hrozně lekla. Určitě všichni zníte ptačí oči, jsou hezké, ale něco v nich chybí, alespoň mě. A tyhle nebyly ptačí. Patřily veverce. Chvíli jsme tam na sebe v leknutí koukaly. Pak zatřepala ocáskem a vydala se dál, ke stromu.
V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce a já se rozesmála. Ono je jedno, jestli to dopadlo špatně nebo ne. Je jedno, jestli jsem mimozemšťan nebo jen nespolečenská. Je jedno, jestli se něčeho budu účastnit. Důležité je jen to, abych to co dělám, dělala s nadšením... A možná právě proto doufám, že brzo pojedu do Kunkovic. Vylezu si na strom, usadím se s knížkou ve větvích a na dosah ruky, budu mít nádherně červené třešně...
