Dej mi duše...

Dej mi duše, ostatní si ponech byl dokument o Salesiánech... Kouknout na něj můžete díky Ájině blogu.
Já chci psát o jejich pedagogice.

Salesiáni v Brně fungují už 70 let. A já měla to štěstí, že jsem se narodila právě v Žabovřeskách, deset minut od jejich kostela. A díky mým rodičům jsem vyrůstala pod jejich vedením. Vystřídalo se tu spousta úžasných lidí, jako například František Blaha, Josef Brtník, Martin Hobza, Laďa Kopřiva a další. všechno to byli lidé, kteří si uměli najít cestu k člověku ať byl jakýkoliv. Pokud se jim něco nelíbilo, řekli to. Ale řekli to tak, že toho člověka neurazili, prostě na to jen jemně upozornili. Dnes je tu salesián, na kterého koukám s nedůvěrou a nevím co s ním. Na druhou stranu se od něj můžu, stejně jako od jeho předchůdců, naučit spoustu věcí. I když zrovna na jeho příkladu se nejvíc učí věci, kterých by se měl člověk v kontaktu s druhými vyvarovat. Taky jsem se díky němu naučila, že idyla netrvá věčně a jsou věci, které se mi nemusí líbit, ale musím se s nimi vyrovnat. Nemá totiž cenu se trápit nezvratným. Je lepší najít v tom něco dobrého a potichu čekat až to přejde...

Mají smysl?

Letos se kolem mě vyrojila spousta lidí, která Vánoce "neslaví". Neměli Vánoční náladu, protože nebyl sníh, připadalo jim to hloupé něco takového slavit, netěšili se na nic a ze všeho byli otrávení. Všechno jim přišlo zbytečné a pokrytecké.
Ptám se proč? Proč zapomněli na kouzlo Vánoc?
Proč mě, jako pro věřícího člověka je smysl Vánoc poměrně jasný. Narodil se nám spasitel světa... Chápu, že je to občas těžké věřit, že jsou Vánoce, když se Vám vedle hádá rodina, venku není sníh a na světe je spousta globálních problémů. Ale Vánoce jsou pro mě čas, kdy se snažím sama ze sebe vydat to nejlepší, když už se mi to nedaří po celý rok. Snažím se přinést lidem okolo sebe aspoň trochu radosti a úsměvu. Proto jsem tak moc ráda, že jsme šly letos se skauty roznášet Betlémské světlo. Stejně jako se šíří světlo svíčky tak se přece šíří i radost a je jen na nás, jestli budeme ten plamínek opatrovat nebo si ho sami v sobě necháme sfouknout prvním závanem nepohody, která se objeví kolem nás...

Evangelium podle svatého lotra

...Odpovědět kladně znamenalo poskytnout mu alibi; záporná odpověď by mu byla přitížila, podezírali ho z nějakého přestupku... Odmítl jsem odpovědět. Ne pod záminkou zpovědního tajemství, ale podle výnosu kasačního soudu ze 4. listopadu 1974, podle něhož je vychovatel naší zvláštní kategorie povinen vypovídat jedině před samotným soudcem. Jednám li tak, jak jednám, hájím statu "vychovatele". Musím ovšem přiznat, že se to nesetkává se všeobecným pochopením. Však se mě také několikrát pokusili "namočit".
Poprvé k tomu došlo, když jsem právě nebyl v Paříži. Nějací policajti použili moje razítko a můj podpis a navlékli to tak, aby to vypadalo, že donáším... Bylo to trochu silné, ale někteří chlapci málem sedli na lep. Měl jsem jenom osmačtyřicet hodin, abych dokázal svou nevinu. Podařilo se mi to, protože mi kluci pomohli najít důkazy. Policie mě chtěla zkompromitovat. Dosáhla jenom toho, že se propast mezi námi ještě prohloubila. A tehdy mi jeden z bandy řekl: "Tak teď už sis vybral, na čí straně stojíš."

Bratr vyvržených

...tak Evangelium podle svatého lotra se mi do ruky ještě nedostalo. Ale už mám přečtené dvě, které mu předcházely (Bratr vyvržených, Portám 1993 a Až do krajnosti, Portál 1994), celkem je jich prý kolem dvaceti. Napsal je kněz. Kněz, který je mnohými asi dost odsuzován pro to, co dělá. Kněz, kterého by za kněze považoval málokdo z těch, kteří ho potkají.








Kněz, který se nevyhýbá ostrým slovům a ví, že své místo na periferii si musí vybojovat, který respektuje zákony mladých a oni respektují jeho, ten který jde až do krajnosti v tom co dělá. Pracuje s děckama z Pařížkých periferií. Pracuje s těmi, které všichni odmítají. A oni mu věří. Neúspěch ho provází po celou dobu působení, ale povedlo se mu několik opravdu dobrých věcí. Některým lidem dělá život snesitelnější...

Mimochodem všechny jeho knížky doporučuju, opravdu stojí za to si je přečíst!

Konečně...

...konečně prázdniny. Ještě se sice musí douklízet, ale už mě nečeká žádný další koncert (všech pět jich dopadlo dobře, čtyři dokonce výborně, i přes fakt, že jsem po prvním koncertu ztratila hlas:-). Ale jak řekla naše Andulka, když o něco prosíte a nechcete to pro sebe tak se může stát i zázrak.

Taky se mi povedlo udělat strukturaci do zeměpisného semináře a poslat Kakamilce čekatelskou práci na konzultaci. Už mi chybí jen dvě seminárky pro Měšťánka (obhajoba dopadla dobře) a jedna pro Rychteckého (ty musím odevzdat během ledna), no a pak seminární práce pro Sargánka a vesele se můžu začít učit k maturitě a k příjmačkám:-)

Dubula m´fanan dine...

...už jen šest dní a poprvé to rozbalíme v Králově poli, den na to se na nás můžete těšit v Moravských Knínicích a Veverské Bítýšce a komu by to nestačilo může si nás přijít poslechnout v neděli ke Kapucínům...

A jaké to bude?
Plné energie, bubnů, kytar, sopránů, altů, tenorů i basů, těšit se můžete i na flétny a skutečným zlatým hřebem letošního programu je i violoncello.

A proč přijít?
Protože to nebude jen tak k ničemu, letos se přispívá na výživu dětí z Papui Nové Guinei a i váš příspěvek pomůže (mimoto si můžete zakoupit úžasný kalendář, takže uděláte radost víckrát - nám, těm dětem a sobě:-)

Takže nemudrujte a přijďte. Těšíme se na Vás

Víra

"Náboženství se do skautingu vůbec nedostalo. Vždycky tu bylo, je to základní činitel přesahující skauting."

Robert Baden Powel

Co tím asi pan Powel chtěl říct? Asi by se hodně divil, kdyby zjistil jak a kam se dnešní skautské stezka mnohých z nás ubírá. Někteří se zarytě drží starých stereotypů z minulosti, jiní se zoufale ženou kupředu do nové doby... Kam vlastně směřujeme my náš oddíl? Dáváme těm dětem dost nebo spíš dost málo? A je to tak dobře?


Děkuju 88. oddílu za jejich soukromé stezky, ve kterých jsem našla tento zajímavý podnět k přemýšlení:-)

A proto Vás...

"...odsuzujeme k doživotnímu nošení stužky a udržení zábavy po zbytek večera!"


zaznělo včera z úst naší spolužačky Agáty. Už je to tak, jsou z nás maturantky! Včerejší večer se nesl ve znamení plesových šatů, stužek, dobrého jídla a vína, opilých spolužáků, astmatických záchvatů, tance, smíchu, veselých poznámek a úvahách o kopytnících, fotek ze společných šesti let, všeobecné pohody a věčného střídání úžasného Muleho klobouku (který je úplně super:-), aby ráno vyvrcholil návštěvou mého maturitního semináře - Geografie v souvislostech. Všechna čest panu profesorovi, že zvládl po hodině spánku naprosto normálně fungovat. A všechna čest nám s Gargim, když jsme každý po dvou kávách a lehké snídani byli schopní danou látku pochopit asi jako jediní z té třídy plné vyspaných lidí:-)
Ať to vezmu z kteréhokoliv úhlu pohledu byl náš stužkovák opravdu úžasná a fajn akce:-)

Adventní koncerty:-)

...a letos i s mojí a Ivetčinou účastí:-) Přijďte podpořit dobrou věc:-)

Proč právě skauting?

...tak a mám za sebou další přednášku na Fortis. Opět se spoustou zajímavých témat k přemýšlení, opět se spoustou zajímavých hlášek, o které se bohužel tentokrát nepodělím, protože to byl interní humor mezi mnou a Ivuškou (...a to černé to k nim taky patří ne?;-)

Schválně, jak často přemýšlíte nad tím k čemu směřuje skauting a v čem se ta skautská výchova liší od ostatních? A proč právě skauting? Takové a další podobné otázky dnes padaly na přednášce Historie/Myšlenkový základ skautingu.

Glum začal úplně perfektně, sice s informacemi, které většina z nás slyšela, ale z docela jiného úhlu pohledu a stálo to za to!
Pak nastoupil Rogalo a velké myšlenky na které se bude ptát...

No a proč právě skauting?

Pro mě osobně je skauting cesta k sebezdokonalení, rozvíjení se, pomoci druhým, službě, učím se tu komunikovat, pracovat s lidmi, být tolerantní i průbojná, mluvit o věcech, které mě trápí. Na druhou stranu mám možnost sloužit, dávat ze sebe to nejlepší a hledat v sobě to dobré, co bych mohla nabídnout ostatním. Dává mi pocit, že to, co dělám není zbytečné. Navíc jsou mi blízké skautské ideály... Je toho strašně moc...Někdy se nad tím zamyslím pořádně:-)

No a proč právě vy a právě skauting?

Fotka by Narlin

V neděli jsme byly fotit s Narlinem... Taková první vlaštovka...
Během toho víkendu, co jsem hlídala jsem měla až moc času na přemýšlení, umíte odpovědět na tyhle otázky? Popravdě já ani moc ne...

Jak moc znám lidi se kterými trávím nejvíc času?
A co během toho času děláme?
Mluvíme spolu nebo spolu jen bydlíme?
A známe se vůbec?
Máme se vůbec rádi nebo je to jen setrvačnost?

A když už odpovíte znáte jen jednu variantu...

Maminkou na plný úvazek

Není to vůbec lehká práce... Tento víkend to zkouším a zjišťuju, že je to opravdu náročné a to se, pozor, starám POUZE o JEDNO dítě! Ne jak některé maminky se dvěmi či třemi a navíc vím, že zítra mi služba končí a dneska bylo celý den dítě v péči skautů na výletě!
Ale jak den s takovým sedmiletým capartem vypadá? (Teď mi přijde jako capart, ale kdyby se mě někdo v sedmi letech odvážil říct, že jsem capart to bych mu dala) Ráno vstáváte brzy abyste se sbalili na výlet. Lovíte zatoulané papučky ze všech koutů pokoje, svačina se dělá na rychlo v kuchyni a v konvici se rychle chladí čaj. Pak zjistíte, že jdete pozdě na sraz a dobíháte šalinu abyste tam s ním byli včas. Dorazíte mezi prvními a úplně vyčerpaní po upřesnění všech nezbytných pokynů (nesmí se nachladit a musí si natírat pusu aby ji neměla olezlou!) se úplně vyčerpaní vrátíte domů a začíná další kolotoč. Uklidit byt je práce asi na hodinku, pokud je uvařený oběd je vyhráno! Po osvěžujícím nic nedělání (učení se odkládá na volné pondělí) jsem se rozhodla umýt kuchyň (slíbila jsem to mamince) abychom měly hezký byt na Vánoce, takže jsem lezla po výškách a odstraňovala spousty mastné špíny po vaření. Když jsem to dodělala naše kuchyň zářila a leskla se než do ní přišla sestra (teď už jen slabě světélkuje, ale i to se počítá) a byl nejvyšší čas běžet pro dítko. To jsem díky ochotnému známému dovezla domů poměrně rychle (díky pane Zichu za odvoz:-), ale pak nastal větší problém. Při slovech vyklidíme batůžek udělá dítě co? Ne, že by po jedné věci vytahovalo a uklízelo je tam, kam dané věci patří jednoduše batůžek otočí a všechno nasype na hromadu a se slovy hotovo se na Vás vítězoslavně podívá. Naznáte, že to nemá cenu a pošlete je do vany. Zatímco se dítě vesele cachtá uklidíte věci z batůžku, nachystáte dítěti večeři a spaní a jedete je odlovit z vody. Několikrát Vás ukecá, že ještě chvíli pobude, pročež řeknete, že jde ven, obléknete se do pracovního a jdete provést výlov. Po mohutné zápolení jste mokří nejen Vy, ale i koupelna a vše kam lze dostříknout z vany a v prázdné vaně se pere dítě (důležité je sebrat špunt hned na začátku a nedat ho). Tak jej zabalíte do ručníku, vynesete z vany a dáte se do oblékání pyžamka. Zdá se to jednoduché? Ono to jednoduché je, když dítě spolupracuje, pokud nespolupracuje je to poněkud problém.
Ale i pyžamko jsme zvládly a šlo se večeřet...Přemýšlím, z čeho to naše dítě žije, ze vzduchu a lásky? No nevím... Nakonec snědla alespoň kousek chleba a sekané a hromadu rajčat a kyselých okurek. No a protože byla vykoupaná, napapaná, měla uklizeno tak jsme se rozhodly udělat si sesterský večírek ve dvou, protože naše třetí sestra se strašnými výčítkami, že nás tu nechává samotné šla s kamarádkou tancovat. Udělaly jsme si dvě mísy popkornu, daly si pomerančový džus a koukaly na Kapitána s Jeanem Maraisem a bylo to fajn. Nakonec musí taková maminka uložit dítě do potýlky a chvíli si s ním vykládat. Během celého dne musí poslouchat nejenom ušima, ale i očima a reagovat na každou poznámku, děti všímají až moc dobře, že sice posloucháte, ale nevnímáte... Mámou nebo sestrou nebo prostě kýmkoliv totiž člověk musí být vždycky aspoň na plný úvazek, to znamená být jím aspoň dvacetčtyři hodin denně:-)

Využít každý den

Když jsem se na začátku tohoto týdne probudila s boletí hlavy a krku napadlo mě jediné: "Ať nejsem nemocná! O víkendu jedu přece pryč! JÁ NEMŮŽU BÝT NEMOCNÁ!" A dneska už čtvrtý den ležím doma, v krku už mě tolik nebolí jen díky permanentní zfetovanosti Orofarem (díky maminko), kašel už mám jen mírný a hlava mě bolí pořád, ale člověk si zvykne. Jediné co mi ztěžuje život je akutní nedostatek kapesníků a neustýle ucpané dutiny. Víkend už jsem odpískala, protože i když bych tam chtěla tak vím, že moje tělo by to nezvládlo aležet doma další týden si nemůžu dovolit. Zítra se odplížím do školy, odpoledne za holkama na schůzku a pak zase na celý víkend umřu. Ale na druhou stranu musím říct, že tanto nucený odpočinek mi přinesl mnoho dobrého. No schválně na všechno, co jsem celou dobu odkládala je najednou spousta času a já ho využívám. Cože jsem vlastně stihla udělat?

• Stihla jsem se naučit na páteční seminář
• Nachystat papíry na skautskou vařbu
  
• Začít číst povinnou literaturu na čekatelák
• Napsat scénář ke karnevalu, s kterým mám skluz pár týdnů
• Rozpracovat seminární práci
• Přečíst si Alexovy komentáře k dotazníku a částečně jej upravit
  
• Poslat Jarce dotazník na zkontrolování a pak ho podle jejích konstruktivních připomínek upravit
• Zamyslet se nad tématem mé čekatelské práce (Jak vést družinu skautek s malým počtem dětí)
• Popovídat si se sourozenci
• Pomoct bratrovi s projektem do školy
• Popovídat si s maminkou
• Pořádně se vyspat
• Přečíst si nějaké knížky
• Vyprat si
• Kounout se na film, který jsem si nedávnou koupila (Appleseed)
• Udělat korektury už došlým článkům
• Vymyslet některé vánoční dárky...
• ...a začít je realizovat:-)
  

Není toho málo co? Člověk se až diví kde má všechen ten čas...No i přes to všechno, co jsem stihla jsem ráda, že to není angína a že musím být doma jen týden... Tedy doufám v to! Snad se to co nejrychleji spraví a já se zase dostanu mezi Vás v plné síle:-)

Maluješ, vybarvuju!

Tak jsme měli ve škole výtvarný víkend, sešlo se nás tam docela hodně. Malovala se učebna číslo 204. Tématem byly dějiny ženské krásy na pravé straně, nalevo pak bude zeď taháků. Vzadu historická mapa a ve předu Afrodité, Babyloská věž a dotek ze Stvoření se Sixtinské kaple. Takže až náhodou někdo zavítáte na Slovaňák určitě se tam bežte kouknout a pak obdivujte sbírku křížů, Laru Croft, Warholovu Marylin Monroe, Dívku s perlou, Dámu s hranostajem, Věstonickou Venuši, ikonickou Marii a nádherou Tahiťanku...spousta lidí na tom odvedla obrovský kus práce a bylo to tam s nima moc fajn.
V noci se sedělo a povídalo a zpívalo...víte, že na Slovaňáku je nádherná akustika? Lepší než v kostele, fakt!

ČKF1 aneb zprávy z Fortisu poprvé

Tak jsme byly dneska s Ivetkou poprvé na čekateláku. Zjistily jsme, že nebudeme mít hromadu zážitků jako Ája, ale budeme mít spoustu užitečné literatury a tak různě. Rogalo nám dneska nastínil, co nás v průběhu kurzu čeká a byl opravdu milý, hlavně jeho snahy o genderovou korektnost.
Pak nás dostal to rukou Medin a jeho přednáška na metodiku. Když pominu fakt, že systém u nás v oddíle je úplně jiný a že naše oddílové plánování je na mnohem vyšší úrovni, než o které on tam vykládal tak mi zůstávají jen veselé situace. A byla bych sobý hnusec kdybych se nepodělila s Vámi, ne?

Takže:-)

Medin: "Tak, o čem, že to teď máme mluvit?" (právě skončila přestávka)
Janka: "Plánování v oddílu"
Medin: "Jo! Ne, že bych to zapoměl, ale já jen tak, jestli si to pamatujete."
Janka vítězoslavně: "Právě proto si to píšu!"


po chvíli se řeší kdy by měl být hotový celoroční plán ajak dlouho před akcí je vhodné znát místa a termíny výprav
Medin: "Tak třeba už v září plus mínus dva dny, třeba 17. dubna"


Řeší se do kdy se má znát místo podzimní výpravy...
Medin: "Tak třeba ty, věděl jsi 30. září kam pojedete na podzimní výpravu?"
Medvěd: "Já jsem 30. září ještě nevedl vlčata, takže jsem nevěděl vůbec nic!"


Jak vidíte máme tam veselo, spoustu zajímavých lidí, ale kurz vypadá fajn. Bude to náročné, ale fajn a hlavně nás to posune dopředu:-)

Proč chci...?

Dnes na úvodním setkání Fortisu nám Rogalo položil otázku, proč chceme dělat čekatelák? Spousta lidí odpověděla, že potřebuje papír pro vůdcák nebo že to mají všichni a jim je blbý to nemít. Trochu jsem přemýšlela, protože já ten kurz nedělám kvůli papíru, tendence k aspiraci a budoucí vůdkyni oddílu mi taky úplně chybí. Proč to tedy dělám? Nakonec se mi to povedlo zformulovat do jedné věty.

"Jak je můžu vést dál a dávat jim něco do života, když sama zůstanu stát na místě a zakrním?"

Nakonec jsem si vzpoměla na heslo, které jsem kdysi dávno náhodou potkala a které si nikdy nepamatuji celé a vždycky ho pracně hledám, ale vlastně se jím od našeho prvního setkání řídím. Je to motto účastníků Salesiánského dobrovolnického programu.

"Když zpomalíš, oni zůstanou stát.

Když se sám znechutíš, jim poklesnou ruce.

Když se nasadíš, oni budou běžet.

Když nabídneš ruku, oni dají život.

Když se modlíš, oni budou svatí."
motto Sadby

Čekání...

Kolik času strávíme čekáním? Čekáním u doktora, čekáním ve frontě na pokladnu, čekáním na uvolnění hračky ve školce, čekáním na přestávku, na výsledky příjmacího řízení, na výsledky zkoušky? Taky často čekáme na vlak, na přátele, na zazvonění zvonečku z pokoje se stromečkem. Čekáme na Nový rok, na povýšení, čekáme děti, manžely, rodiče, přátele sourozence...Neustále na něco čekáme. Občas si rveme vlasy, nadáváme si, jak jsme pitomí, že jsme se neozvali/ozvali. Ale i přesto přese všechno čekáme... Stejně tak já, sedím tu jak čekanka a čekám, čekám až se ozvou všichni Ti, co slíbili, že se ozvou. Čekám až si na mě vzpomenou... Je to správný způsob? Neměla bych radši něco udělat?

...

tak a tohle vyznělo pěkně pesimisticky. Jediné, co jsem tíhle příspěvkem chtěla říct je, že si potřebuju postěžovat. Nebaví mě sedět jak čekanka v koutě. Bohužel se nic jiného dělat nedá...

Praha

Tak jsme si zajeli se školou do Prahy. Bylo v ní blaze:-) A jaké z ní mám postřehy?

• Horoměřice nejsou součást Prahy
• Do jednoho autobusu se nacpou dvě třídy
  
• V centru nikde neuvidíte ani neuslyšíte češtinu
• Prohlídka Národní Knihovny Vám dodá plno zajímavých informací (nesmíte v ní pít a členský poplatek je 100kč)
• Z astronomické věže v Klementinu je krásný výhled
• Kousek od Vyšehradu je milá kavárna The fifth avenue café, kde mají výbornou Irskou kávu a zapomětlivou obsluhu
  
• Na Vyšehradském hřbitově leží plno zajímavých lidí, ale nikdy tam nenajdete toho, koho zrovna hledáte
• Sympatickou čajovnu v Praze nenajdete na hlavní ulici, dovedou Vás k ní jen postranní uličky a člověk, který se v nich vyzná
• Ne všechno, co člověk považuje za nereálné, nereálné opravdu je
• Když spolu dva lidé mluví všechno se vyřeší a život je docela fajn
• Pražský hrad je zvláštní místo
• Ale je moc fajn pokud máte dobrého průvodce
• Pavel Heřmánek měl být učitel dějepisu, je smůla, že provádí na hradě
• Japonci šlapou po hlavách Španělům, proto nesmí do krypty
• Třetí Pražská defenestrace proběhla docela v klidu, vyhazovalo se z východního okna (když dáte studentům na výběr, vždycky si vyberou špatnou možnost), vyhození byli tři, ten co utrpěl zranění si za to mohl sám, neměl se bránit
• Na Karlově mostě se dají sehnat hezké náušnice, jen musíte hledat dlouho a pečlivě
• Staroměstský orloj se dá vystihnout slovy mnoho povyku pro nic
• Do Týnského chrámu se jde přes Francouzské velvyslanectví
• Nahoře na Prašné bráně se nesmí nic psát
• Na Prašné bráně se dá probrat kompletní problematika meteoriodů, meteorů a meteoritů čtyřikrát během jednoho sestupu
• Kavárno-hospůdka Jehuda je fajn
• Sedět hodinu venku v zimě není úplně ideální pro zdraví
• V Židovském městě je moc lidí a nikdo nemluví česky
• Vlaky z Prahy mají vždy spoždění, alespoň deset minut
• Toto spoždění se zvětší, pokud v Kolíně opravují výhybky
• Během cesty z Prahy do Brna se dá dočíst Conan, potkat hromada skautů, popovídat si se spolužáky, proklínat nemoc a bolest hlavy, znechutit stojící lid cestou na WC a zpět, potkat Šmudlin bratr a spousta dalších věcí...

Jak už jsem řekla v Praze bylo blaze a až na nepříjemné onemocnění to bylo moc fajn...

Jak by se mělo učit?

Interaktivně!
Respektive asi tak jak učí prof. Sargánek! I přes těžké nesnáze u nás na škole prosadil, že pojedeme na téréní cvičení na Drahanskou vrchovinu. Výsledkem byly dva dny nabité geografií, geologií, biogeografií, skoro i archeologií, kartografií a hlavně praktickými ukázkami. No schválně na kolik provincií se z geologického hlediska dělí Česká Republika? Dřív jsem v tom měla slušný hokej, ale teď už to snad nezapomenu:-)
Nebo jinak, dokázali byste z provázku vytvořit obraz České Republiky? Do tohoto obrasy zasadit správně hlavní řeky? A když už tam jsou ty řeky, co takhle tam umístit i nějaká ta sídla? Máme sídla? Fajn, tak tam přidáme Národní parky a CHKO, co vy na to? Dělali jsme to v týmu a stejně jsme zjistili, že nám to moc nejde (jestlipak víte, kde jsou Železné hory). Po cestě zpátky jsme ještě viděli krásný přiklad kerného zlomu. Když budete mít cestu z Brna do Vyškova koukejte nalevo po směru jízdy:-) Je tam a je hezky vidět:-)

Ohlédnutí

...ohlédnutí za létem. Dala jsem vyvolat fotky a ty nejpoužitelnější jsem pověsila do galérky...tak se pojďte kouknout:-)

Obrázek je odkazem

Osvětim

Včera jsme byli v Osvětimi. Místo, kde zemřelo přes milion lidí má podivnou atmosféru. Přímo tam jsem si to neuvědomovala, ale teď, když mám čas přemýšlet, ta podivná tíha doléhá čím dál tím víc. Jak je možné, že se tak choval člověk k člověku? Dělali to ti lidé dobrovolně nebo z donucení, ze strachu o svůj život, o život své rodiny? Byli to vůbec ještě lidé?
Mezník v dějinách lidstva, každý Evropan i neevropan by měl toto místo navštívit, ať už se nikdy, v dějinách lidstva nezopakuje takováto masová poprava...Snad už nikdy nikdo neuvede do provozu továrnu na smrt...

Podzimní nálady

Podzimní obloha dala se do gala, večerní vánek se do vlasů vplétá...

Zažili jste někdy podzimní nál(p)ady?
Tak nějak jsem se s nimi dnes potkala a už se mě nepustily. Jsou barevné, jako spadnané listí, točí se po chodníku a svítí skrz ně sluneční paprsky, taky jsou plné přeháněk a šedivých dní, sychravé a nevlídné...Jak to s nimi vlastně je?

Koncertové nál(p)ady

Tak jsme zase vyrazily s Ivetkou na Glassy. Hudba byla výborná jako vždy, společnost by mohla být i lepší (bylo nás tam hodně málo), ale člověk si nesmí moc vybírat, hlavně, že tam někdo došel. Nepřijemným lidem jsme se vyhli, pán před náma si napotřetí pro pivo naštěstí nešel (napoprvé mě polil, napodruhé mi vrazil ramenem do zubů, radši nechci domýšlet co by provedl napotřetí). Takže jsme si zaskákaly, zazpívaly, celkově se vyblbly a nabily energií. No a konečně jsme obě dvě zdravé:-)
Takže všichni co jste nešli s náma jste to pěkně prokaučovali:-P

Kam jdeme?

Včera jsme měly oddílovou radu s novou vůdkyní...
Padly tam zajímavé myšlenky i otázky, konstruktivní připomínky a jako obvykle dokonalé Baruliny myšlenky. Byly jsme donuceny přemýšlet nad otázkami, které by nás samotné asi nenapadly. Děkuju Vám, že můžu být s Váma v jednom oddíle...jsme ráda, že je to zrovna ten náš. Ne všechno je ideální, jak bylo řečeno, jsme tým, táhneme za jeden provaz a jen tak něco nás nerozhází a pokud se nám povede dotáhnout do konce to, o čem jsme mluvily bude to super:-)

Kde je...

...vůle, tam je i odvaha. Je tam i úspěch a vůbec všechno...

Jinými slovy opsané rčení, když se chce, všechno jde... Stačí prostě jen chtít a jít si za tím...není to fajn?

...jsem zase zpátky

Zpátky na trénincích...
Zpátky mezi těma lidma, i když jsou tam jiní lidé, ne všichni pokračují... (To má ještě odvahu chodit Ti na oči?)
Zpátky v té soustředěné pozici... (Je vidět, že se Kačka na šerm soustředí narozdíl od Vás, má u toho takový hodně sveřepý výraz, kdybych Tě neznal tak bych se tě bál)
Zpátky v té nekonečné únavě po nich...
Zpátky v čokoládových euforiích...
Jsem ráda, že dělám tenhle sport...

Bylo nebylo...

Bylo nebylo, byli jedni Backsighti, ale na ty jsem nakonec nešla, protože měli předkapelu a já slíbila, že se ještě stavím jinde a tak mi to nevyšlo. O čem ale chci psát je úžasná výprava s mými novými dětmi.
Bylo to moc fajn, holky nebyly ani tak vyděšený a bylo na nich vidět, že se jim to moc líbí.
Ale popořádku. V pátek jsme odjížděly už o půl třetí vlakem z Brna. Za hoďku jsme vystupovaly v Brankovicích, ale cesta na chaloupku nám trvala ještě další dvě hodiny, protože jsme táhly snad tunu jídla. Měli jsme s Ivetkou ručičky pěkně vytahané. Poté, co jsme se zabydlely a zvelebily chaloupku jsme si opekly špekáčky a Pipi se Zrzi měly jako večerní progrma promítání Asterixe. Následně jsme s Ivuškou Mrňouse vytáhly na čajovnu s papírkama. Po Mrněcím odporoučení se jsme si zalezly do spacáků, vytáhly brusinky, džus a čokoládu a jaly se radit, naznaly jsme, že druhý večer budeme mít větší kopr než teď a udělaly jsme i účetnictví. Poté jsme se zcela vyčerpány odeslaly do říše snů.
Sobotní ráno nás uvítalo sice chladně, ale sluníčko si lámalo cestu. Takže jsme vstaly, nachystaly snídani a šly probudit děti, kterým jsme rovnou zavázaly oči. Slepé dětičky si čistily zuby, oblékaly se a snídaly. Pak jsme je pustily a šly střílet ze vzduchové pušky. Po těžkém klání jsme lehce poklidily a jaly se připravovat bramborové placky dle Panoramixe.
Oběd byl úžasný, naši stateční galové Pipix, Zrzix i Mrnix Archaix prokázaly, že jsou schopné podniknout náročné hledání Asterixe a hlady neumřou.
Po odpolední pauze, kdy jsme odpočívaly (Mrně: "Káťo, co je? Vypadáš nějak rozespale":-) Já: "Bez komentářů Mrně!") jsme vyrazily do okolí azimutovat lidi, ringat ringo a po procházet se krajinou.
Večer jsme opět čajíkovaly, tentokrát všechny a poznávaly se pomocí emigračních dotazníků. (Mrně nevlastní zvíře a oblíbená kniha je Zimoděj, matematiku ráda nemá). Poté následoval Mrněcí program, slibované promítání Hvězdného prachu.
V neděli jsme akorát poklidily, zahrály pár partií sabotéra a vydaly se domů.
Kdybych měla celou výpravu shrnout jednou větou bylo by to tohle:
To je normální, na to si časem zvyknete!

Backsight...

Tak jsem se seznámila s novou kapelou. Nejprve jsem neprozřetelně slíbila, že půjdu na její koncert, ale pak jsem zjistila, že se mi hudba opravdu líbí a už se moc těším. Kdyby se Vám chtělo tak 25.9. hrají od půl osmé na Leitnerce:-)
PS: Obrázek je odkaz;-)

Když se daří...

...tak se daří...
Jednu chvíli má člověk plno plánů a cítí se fajn a pak se objeví okolnosti, které mu ukážou, že život není tak fajn, jak se zdál být, že je přesně takový jaký by nemusel být...
Tak mi prosím držte palce, ať to všechno dobře dopadne a z tohohle stavu a průšvihu se vyhrabu...

...podzimní melancholie

Tak nějak je mi smutno, dneska jsem byla na Erbovních slavnostech a společně s námi tam byly i další dva oddíly ze střediska. Byly jsme tam s Alushkou jediné od nás. Kromě Malamuta a několika starších si nás nikdo nevšímal a když jsme se chtěly na chvilku projít abychom rozhýbaly končetiny byl problém najít někoho, kdo by za nás zaskočil. Tak přemýšlím, čím to je, že jsme se tolik odcizily středisku. Je to tím, že jsme v Žabinách nebo je chyba někde jinde?

Půlnoční plyš

Potkala jsem plyšového muže,

byl celý měkký a neměl žádné ostré hrany,
a přítulný byl, jak jen plyšák býti může,
on rozespale koukal do knížky, obraceje strany.

Potkala jsem ho jednou v jedné aleji,
asi si tam vyšel odpoledne na procházku.
Netušil, že dívky se bezdůvodně nesmějí,
od té doby, vodím si ho na provázku...

Všem plyšovým mužům, které znám. (P.S.: Prosím neberte si to osobně)
A taky pro pár P: Pro Pandu a půjčené pány

...podzimní nostalgie

Hipíka a dva dobytky,
co víc čekat od lolitky?

Je tu podzim a s ním na mě padá nějaká podzimní nostalgie, co se to děje? V poslední době docela často vzpomínám na spoustu lidí, které jsem neviděla už celé věky. Občas se objeví výkřik do tmy, že bychom se měli vidět, se spoustou lidí jsem domluvená, "že až bude čas, někam zajdeme", ale kolik z nich se mi opravdu ozve? Kolika z nich se opravdu ozvu já? Opravdu máme všichni tak málo času nebo se nám nechce vynakládat energii tímto směrem? A není to občas trochu škoda?

Strom milénia, cesty a děti...

Včera jsem byla posedět s kamarády v Lužánkách, bylo to poměrně příjemné odpoledne, ale přesto si dovolím pár věci vypíchnout.
Na místo srazu jsem přišla o něco dřív a tak jsem měla dost času si pomalu projít park a usadit se pod tradičním stromem, kousek od fontánky, nedalo mi to a nostalgicky jsem si zavzpomínala.
Kousek odsud je strom milénia, je to takový malý proutek, co zatím moc síly nepobral. Asi metr od něj leží pamětní deska, která všem kolem jdoucím oznamuje k čemu ten strom je. No a před pár lety jsem si zrovna na téhle desce pošramotila zápěstí, musela jsem potom ještě tři týdny nosit ortézu, ale i tak to bylo tenkrát moc fajn. V té době jsme si rozuměli a byli jsme parta lidí, co se zná a pomůže si... Přemýšlím za kým z těch lidí, kteří tam tenkrát seděli bych mohla přijít. Nenapadá mě skoro žádné jméno... A ty, která mě napadají se nedají zařadit do té skupiny, jsou to lidé, se kterými se vídám stále, ten zbytek měl asi nějakou jinou cestu životem než my.
Občas mě napadá kam vlastně mířím, ale to asi každého :-) Zatím jsem se svojí cestou spokojená.
Další věcí, která mě zaujala byly děti, tedy skupinka čtyř dětí romského původu. Když procházely parkem bylo vidět, jak většina lidí překontrolovala svoje věci, přiznávám, že i já jsem si přitáhla svoji tašku k sobě. Přemýšlím, jestli jsou to předsudky nebo jen fakt, že ty děti nedodržely osobní zónu jako většina lidí. Když totiž sedíte v parku tak žádný kolemjdoucí Vás neobejde ve vzdálenosti pouhých deset centimetrů, většina lidí udělá ty dva kroky navíc, aby vzdálenost byla alespoň metr. Opravdu si v tomhle nevím rady. Bylo mi jich líto, holčička, které mohly být tak čtyři roky se mě ptala: "Paní nevíte kolik je hodin?" a dva starší kluci ji ošklivě okřikli, že už se přece jednou ptali.
Celá situace skončila u fontány, děti do ní bez okolků skočily. Co z nich asi bude, když jsou nuceny trávit volný čas takto?

Pohádka o dvou sekerkách a jedné pile aneb jak malý Mamut s Veverkou štípali polínko

Bylo nebylo pod jednou Skalkou, kousíček za norou zvanou Brno se jedno krásné odpoledne potkali malý Mamut, Veverka a Dárky. Sešli se, protože se měl předávat oddíl do rukou Kakamilky a bylo potřeba tuto slavnostní událost řádně připravit. Jali se tedy sbírat dříví, tahat různé klacíky, větvičky a polínka.
Když toho natahali pěknou hromádku rozhodli se postavit hraničku. Ale ouha! Měli sice základ, ale co na to? Všechno ostatní bylo moc tenké, tudíž by vznikl nepěkný schod. Nebyl by to malý Mamut aby nepřišel s geniálním nápadem. Prostě to polínko rozsekneme na půlky! No proč ne, polínko má jen něco málo přes metr, ale to zvládneme. A dali se do díla. Začalo to otázkou: "Kterou sekerku máte míň radši?" po chvíli padla volba na sekerku zlatou. A nebohá sekerka byla za pomoci sekerky zubaté zatloukána do polínka. Chvíli to šlo, ale pak sekerka uvízla a nešla ani tam, ani ven. Polínko bylo sice do půlky prasklé, ale pohnout se s ním nedalo. Ke slovu se tedy dostala sekerka modrá, která byla do polínka zakekávána z druhé strany stejným způsobem. Opět se stejným výsledkem. Nešla ani tam, ani ven. Polínko bylo opět naseklé do půlky, ale bohužel se malý Mamut netrefil do původního směru. Co teď? Veverka se celou dobu ujišťovala, že mají ještě pilu a v nejhorším případě sekerky vyprostí odříznutím polínka. Po pěti minutách marného zápolení, kdy se malý Mamut s Veverkou střídali u tahání za sekyrky, zatímco Dárky vyráběly pochodeň, o které Veverka prohlásila, že vypadá jako pometlo, se rozhodli přistoupit k nouzovému tahu s pilou. Po foto přestávce začali, jejich práci přerušil děsivý výkřik Veverky. Tvrhodlavé polínko sevřelo i pilu, nešla ani tam, ani ven. Naštěstí nebyla tak tvrdohlavá jak sekerky a po chvíli přemlouvání vylezla skoro sama. To už Dárky dodělaly pochodeň a už se ani nesnažily potlačovat smích. Malý Mamut jim navrhl ať zkusí sekerky vyprostit samy, když jsou tak chytré. No a po chvíli zápolení byly sekerky venku a malý Mamut stavěl zajímavou pyramidu.
Na závěr se rozhodlo polínko pokořit, protože to pro něj byla otázka cti! Bojoval s ním urputně další půl hodinu, zatímco Veverka s Dárky vesele chroupaly burizony a odpočívaly po těžké práci.
Nutno dodat, že malý Mamut polínko nakonec udolal, i když poměr sázek mluvil jednoznačně proti němu (sázelo se 2:0 na polínko). A když bylo polínko zdoláno malý Mamut se rozloučil, oprášil si tlapky a utíkal zvelebit domeček na Slovinské.
A Dárky s Veverkou? Ty si hrály na broučky...ale to už bude jiná pohádka...

Lesy, paneláky a oranžové měsíce...

Světe div se, ani ne měsíc poté, co jsem poznala oranžový měsíc nad mořem jsem objevila tento úkaz i v našich končinách.
Byl to nádherný srpeček, škoda, že téměř okamžitě zmizel za paneláky, asi nerad fotografy...

Přišel čas...

...čas zbláznit se. Jak jinak si vysvětlit jednání našich drahých profesorů? Myslím si, že jako studenti gymnázia jsme dostatečně inteligentní a není nutné nám vše říkat šestkrát. Ano, letos už po šesté jsem si vyslechla školní řád i to, jak se mám chovat v případě požáru a úrazu. Chápu, že tyto pokyny jsou nezbytné, ale myslím si, že některé z nich už známe dostatečně dobře a pak, stejně to nikdo z nás neposlouchal, všichni spali. Pak se důležité věci řeší v češtině, místo toho, abychom se dozvěděli něco víc o maturitě, která nás za pár měsíců čeká.
Přiznávám se, panikařím, zbývá nám jen necelých 36 týdnů, nechci se vidět v listopadu, prosinci, lednu, únoru, březnu a dubnu, o květnu radši ani nemluvím, když se mi svírá žaludek už teď. No snad se vše povede jak má a já na konci května budu moct říct, že mám úspěšně ukončené středoškolské vzdělání s maturitou.

Nesnesitelná lehkost bití

Je snadné hodit kamenem,
když zavřeš oči dřív, než dopadne – výkřik k Tobě nedoletí.
Je snadné skopnout lidi do bláta,
když si neušpiníš svoje podrážky – a pokud ano tak to opadá.
Je snadné vzít nůž a pořezat si ruku,
když Tě potom nebolí výčitky svědomí – mají je, i když to bylo Tvé rozhodnutí.
Je snadné vzít si cizí tělo,
když tím Tvým zmítá chtíč – je to přece Tvoje právo!
Je snadné zklamat důvěru přítele,
když není tak dokonalý jako Ty – Kdo z lidí Ti je roven?
Je snadné říkat slova co zraní,
když necítíš to ponížení – Ty přece mluvíš pravdu.
Je snadné začít ubližovat,
když ráno otevřeš oči...

Viděla jsem motýla...

O životě...

Většina z nás nevyhraje zlatou medaili. Nestane se milionáři ani filmovými kvězdami, nezvolí nás prezidentem a neobdržíme Nobelovu cenu.
Ale můžeme si užívat malých radostí života.
Pohlazení ruky, polibku na tvář, měsíce v úplňku.
Volného místa na parkovišti.
Praskotu ohně. Krásného západu slunce.
Těš se z malých rozkoší, které život nabízí.
Pro každého z nás jich má bezpočet.

Bruno Ferrero

...Když jsem dneska otvírala knížku Osvěžení pro duši, netušila jsem, že v ní najdu takto krásně zapsanou svou filozofii, kterou žiju: Nesmutni, radovat se můžeš i z motýla, kterého potkáš cestou do školy!

Roztříštěná mysl

Příběh Roberta B. Oxnama je strhující, je zvláštní napsat o takovéto knize, že je dobrá. Je to jaksi nevhodné, ale chci říct, že mě tato kniha skutečně oslovila. Díky ní jsem si uvědomila jak krásné je být sám sebou.
Robert b. Oxnam se v této knize vyrovnává se svojí mnohačetnou poruchou osobnosti, postupně poznáváme všechna jeho já, z nichž mnohá často existenci těch ostatních ani netuší. Díky spolupráci se specialistou se panu Oxnamovi povedlo sjednotit všechny osobnosti do tří, které se, po souhlasu i od těch potlačených, rozhodly společně napsat knihu. A tak nám Bob, Bobby, Robert, Tommy, Wanda, Čarodějnice, Knihovnice, Oko, Mladý Bob, Robbey společně vypráví svůj fascinující příběh, který se odehrál v jedné zemi, v jednom městě, v jednom těle...

A je to tady!

...rok se s rokem sešel a já s Elfem začínáme propadat šílenství! Zvedáme telefony a voláme, naší poštou na Fénixu nikdy jindy neproletí tolik vzkazů jako v tomto období. Proč? No protože chystáme Cakov! Už potřetí milí přátelé vyrazíme na toto Bohem i lidmi téměř zapomenuté místo, které neušlo pozornosti několika individuí z diskuzního fóra, abychom společně oslavili konec roku a řádně uvítali ten nový.
Co říct? Snad jen nostalgicky zavzpomínat na rok loňský i předloňský...zamáčknout slzu a dodat:
Moc se na Vás těším lidi!!!

...zatím bez názvu...

Maminko! Našla jsem koníka,
on ležel tam klidně, v písku,
po mořském dně jen tak utíká.
Prázdná skořápka bez života

Maminko! Našla jsem hvězdici,
byla tak krásná pod tou vodou
a děti po pláži běžící...
...utíkaly samy před sebou

Maminko! Našla jsem rybičku,
plavala pryč, směrem k útesu,
snažila se najít svůj smysl

Maminko! Našlo si mě moře,
vlny se v něm tříští o skály.
Tahle láska bude na věky

Delfíni, hvězdy a oranžové měsíce...

Byly jsme se projít. Uličky italského městečka Martinsicuro mají své kouzlo, hlavně v noci. Kousek od náměstí je výborná zmrzlina, kterou seženete i v deset v noci, stojí tu krásný gotický kostelík.
Nejvíc si mě ale získala noční pláž. Je tu krásné ticho, hluk z města, které v noci žije sem doléhá jen okrajově. Nepotkáte tu živou duši, až na pár vyjímek jako jsou popíjející Brňáci z jiného kempu. A jak si tak užíváte toho krásného ticha a klidu narážíte na samé zajímavé věci. Například potkáte delfína, kterého si přes den někdo postavil z písku a on nyní odolává přílivu a tváří se, že je živý. Kousek dál se Vám povede zachránit život hvězdici, kterou vynesl příliv z hlubiny.
A celé té magické chvíli kraluje oranžový měsíc, který se vyhoupl jen kousek nad mořskou hladinu.

Kam jde energie?

Jeden z vědeckých objevů uvedl, že pokud lidské tělo investuje energii do rozvoje svalů, chybí tato energie při vývojii mozku. Při pohledu na geniální vychrtlé matematiky se chce souhlasit. Co mi ale definitivně potvrzuje platnost tohoto výzkumu jsou má setkání s fotbalisty. Nemluvím teď o jejich prapodivné zálibě v běhání za kulatou věcí z jednoho konce nekonečného hřiště na druhý, ale o absenci jakéhokoliv náznaku sociálního chování.
Abych začala od začátku. Jela jsem do Itálie, většinu čtrnácti hodinové cesty jsem sladce prospala, po několikáté zhlédla film Drž hubu!, a o půl deváté ráno mě přivítalo malebné městečko Martinsicuro. Kolem deváté jsme už byli v kempu, který se měl pro další týden stát mým domovem. Kemp navypadal vůbec špatně a ihned po přivítání nám byl přidělen stan. Vzhledem k tomu, že předchozí majitelé již byli pryč tak jsem se ihned vydala na jeho průzkum. Stan byl téměř prázdný. Píši téměř zcela záměrně, jak jste jistě pochopili předchozími majiteli stanu byli právě fotbalisté. Pravděpodobně běhají dobře, ale ruce mají levé, jak jinak si mám vysvětlit ten šílený nepořádek, který tam panoval? Nepochopím jak mohli žít na hromadě posmrkaných kapesníků, obalech od bonbonů a spát na olivách. (Že by mezi slovenské národní pohádky patřila Princezna na olivě mi přijde značně nepravděpodobné)
Z výše uvedeného jasně vyplývá co jsem dělala první hodinu po příjezdu. Ale abych si jen nestěžovala, děkuju všem, klteří jste ochotni po sobě uklidit, usnadňujete tím život hlavně lidem kolem sebe, často i těm, které neznáte.

Jak mě tak napadá...

...ne vši si vážně neprobírám, ale nad faunou přemýšlím.
Víte jak se chová taková činčila? Já tedy ne, a tak jsem nelenila a poté, co jsem byla za činčilu označena jsem se jala zjišťovat informace o těchto roztomilých zvířátkách. Našla jsem spoustu zajímavých informací, například co jíst, kde a jak bych měla bydlet, jak by se mělo pečovat o můj kožíšek, dokonce i to jakou mám povahu.
Jeden by řekl, že ten co to vymyslel se zbláznil. Uznejte, že jablka jako pamlsky jsou pro moji osobu zbytečnost, bez oříšků (které vysokým podílem tuků ničí játra) si svůj život nedovedu představit a představa, že bych se kvůli riziku zápalu plic nesměla koupat mi ježí srst na zádech...

Monolog roztěkaných myšlenek

Z nebe padá sněhová vločka,
oknem září všechny barvy duhy,
malé děti si hrají s míčem – spadl.
Ve školních lavicích umírá fantazie,
malí lední medvídci si hrají na stromě,
hlásí dvacet, nemá sedmu – hádá se.
Oxid uhelnatý vytěsní kyslík – nastává smrt.
Jindřich mořeplavec, nikdy neplul po moři,
klubíčko je loveno koťaty – mourovatými.
Vrzly dveře.
Viktoriánská anglie – dílna světa.
Za oknem vítr honí spadané listí.
Zrají jahody – je červenec.
Polštář je pěkně načechraný, bude se mu dobře spát.
Tupě zírajíc do prázdna poslouchá hudbu,
ŤUK, ŤUK.
V Africe je několik miliónů černochů,
kapky vody tečou po skle dolů.
Boty šoupají po podlaze.
České textilky jdou nahoru!
Sešit se sluníčkem leží na lavici – nehybně.

Konečně zvoní

Dva havrani

Byly jsme na táboře a já po dlouhé době vypadla z každodenní rutiny a mohla si zpívat jak jsem chtěla, no a tak nějak jsme se přes Havrany dostaly k Asonanci, mám teď doma popůjčovaná nějaké CDčka, takže až mě uvidíte se zasněným výrazem něco pobrukovat nedivte se :-)

Šílení...

Tak i mě už popadlo blogovací šílení... Jak k tomu došlo? Už nějaký čas je moje potulování na vlnách internetu zahajováno stejnou sekvencí stránek. Dalo by se říct, že už je to rituál. Zasednout k počítači, spustit Fénix, email a pak prolézt Kalushčin, Kakamilčin a Barulin blog, abych se podívala co je nového. No a pak občas nemám co dělat a tak si třídím myšlenky a při jenom takovém třízení mě napadlo se o ně podělit s ostatními, protože předpokládám, že sem budou chodit hlavně lidi, kteří mě znají a musí se mnou nějakým způsobem komunikovat... No a snáz se nám komunikuje s někým, koho dobře známe ne?