Proč vedu skautský oddíl?
Kdybych měla odpovědět první věc, která mě napadne, tak je to nevím. Nevím, proč právě oddíl, ještě k tomu skautský. Ale vím proč vedu. Má to smysl. A ten smysl dává smysl i mému životu.
Abych dokázala správně vyjádřit proč vedu, musím se vrátit ke svému dětství. K tomu, co mě formovalo, jaké hodnoty jsou pro mě důležité, v čem jsem vyrůstala. A pak je z toho najednou jasné, že já vlastně ani nemám na výběr, protože to z toho vyplývá. Ale já na výběr měla. A rozhodla jsem se to celé přijmout za svoje. Takže vedu, protože věřím, že to má smysl a proto, že mě to baví.
A skautský oddíl vedu proto, že skauting mi ukázal cestu a já slíbila, že po ní půjdu. Nedokážu to vždy tak, jak bych chtěla, ale jdu po ní a skautská lilie mi ukazuje směr. A já slíbila, že ten směr budu ukazovat taky těm, co přijdou po mě.
Každý z nás je něčím ovlivněný. Velký podíl na jeho vnímání světa má jeho rodina, i když má tendence to v pubertě popírat, nezbaví se toho. Moje rodina je smíšená ve smyslu víry. Tatínek je ateista a maminka praktikující křesťanka. Na tomhle modelu už odmalička vnímám toleranci k odlišnostem názorů. Babička je učitelka, ukazuje mi zásady a metodu s jakou pracovat se „žáky“. Taky vidím chyby, které moje rodina dělá a díky tomu mám možnost se jich vyvarovat.
Dalším formujícím prvkem je prostředí ve kterém žijeme. Kousek od nás mají svoje sídlo Brněnští Salesiáni. Moji rodiče tam pomáhali a já tedy odmalička byla v kontaktu se Salesiánskou pedagogikou. S myšlenkou, že dětem se dospívající a dospělí musí věnovat s nadšením, pozorností a hlavně s láskou.
A pak jsou tu naši přátelé. Mě moje kamarádky jako poměrně „velkou“ přivedly do skautu. I když můj dědeček je skaut, přece jen jsem vnučka a u té na to nebyl kladen takový důraz jako u vnuka. Ale nevadí, nakonec jsme skauti tři ze čtyř sourozenců a je to fajn. A právě ve skautu jsem našla spojení ideálů, dobrodružství a přátelství. Oddíl mi toho dal hodně. A když jsem se jednou měla rozhodnout, jestli mu to chci vrátit, přemýšlení nebylo dlouhé. Ano chci.
Chci vést, chci motivovat děcka, aby v sobě hledaly to nejlepší. Chci dětem ukazovat krásu světa okolo, ale i toho v nich. Chci jim pomáhat usměrňovat jejich špatné vlastnosti a probouzet s nimi ty dobré.
Vedu, protože motivovat druhé, aby v sobě hledali to dobré, aby se snažili rozvíjet dál a nezůstali na místě se stalo smyslem mého života. Jednou budu něco podobného dělat i jako povolání. Nevím jestli za pár let nevyhořím a nezměním názor. Ale vím, že dokud ten plamen žije a má z čeho čerpat, nemá cenu ho zhasínat. Protože motivovat mladé lidi, je úžasný úkol. A bohužel žijeme v době, která je hektická a neuvědomuje si krásu jednotlivých maličkostí. Nedokáže, anebo spíš nechce, ocenit pohyb motýlích křídel, východ sluníčka na táboře, chvilku strávenou povídáním večer u ohně, mlčení pod hvězdnou oblohou... a spoustu dalšího...
Nemáme sílu změnit celý svět, ale to nepatrné co děláme, může mít veliký smysl pro děti v našem oddíle. Je to stejné, jako s chlapcem, který sbíral na pláži hvězdice, které tam odnesl příliv. Jeden muž se ho zeptal proč to dělá, že prý to stejně nemá smysl, protože většina těch hvězdic stejně zahyne. Chlapec se podíval na tu, kterou právě držel v ruce a řekl, že zrovna pro tu, to smysl má.
A tak to je se vším.
Takže, kdybych měla ještě jednou odpovědět na otázku, proč vedu a proč chci vést, tak odpovím toto: „Vedu, protože věřím, že to má smysl. Uvědomuji si, že nikdy nemůžu změnit svět, zastavit válku, objevit lék na veškeré nemoci lidstva. Ale je docela dobře možné, že ta malá světluška, kterou jsme přivedli ke kytičkám, ten lék objeví. Že to malé vlče, které jsme naučili mírnit jeho hněv, bude diplomat, který zabrání konfliktům. A je možné, že všechny ty děti, které jsem potkala, budou mít smysluplný život a jednou, až se za ním ohlédnou, budou vědět, že nebyl zbytečný. A taky vedu proto, že mě to neskutečně moc baví.“
