Drobná vítězství

Víte, jako skautka, i jako člověk se snažím být k ostatním lidem zdvořilá. Ne proto, že musím, ale prostě proto, že mi to přijde normální. Avšak navzdory tomuto mému přesvědnčení jsou některé skupiny lidí, jejichž jednání mě často vytočí. Jednou z takovýcch skupin jsou lidé v předůchodovém věku. (občas i důchodovém). Pochopím, že babička o francouzských holích k té další sedačce v tramvaji prostě nedojde, ale nepochopím, proč mi nadává zmalovaná padestánice, že nejsem schopná uvolnit místo starším, když o dvě sedadla dál má volné místo.
Stejně tak nepochopím, proč se důchodci na zastávkách derou na přední místa na ostrůvcích a s oblibou ucpávají dveře dopravních prostředků takovým způsobem, že je téměř nemožné vystoupit.
Ale zpátky k tématu. V sobotu večer jsem jela domů z kurzu. Byla jsem unavená a tak moje hlídací část mozku asi vypnula. Stála jsem na zastávce a četla jsem si knížku. Manželský pár důchodců udělal další věc, kterou nemůžu u této skupiny vystát, a to, že si stoupl asi třicet centimetrů od okraje vozovky, div, že si nestoupli přímo do ní. Chvíli jsem na ně koukala a pak jsem je velice slušně upozornila, že pokud udělají půlkrok dozadu, tak se řidiči do zastávky lépe najede. Zahrnul m příval informací typu: Starejte se o sebe slečno a Dejte nám pokoj, my nejede poprvé. Skoro jsem si posteskla, že někteří lidé jsou prostě marní, když v tom oba manželé skutečně o kousek ustoupili...
A tak jsem jela domů s hřejivým pocitem v srdci. To, že Vám někdo vynadá ještě neznamená, že jste nemělli pravdu. Třeba si z toho vezme ponaučení do příště... (a pokud se Vám zdá, že to ode mě bylo drzé, tak máte pravdu; bez vypnutého hlídáčku zdvořilosti bych jim to totiž asi nikdy neřekla)