Skautské obraty...

V poslední době jsem byla dost unavená. Ze školy, z práce, ale hlavně ze skautu. Když jsem tak nad tím přemýšlela, tak jsem prostě vyhořela... Respektive tak dlouho jsem vedla družinku na plno, až jsem najednou neměla z čeho brát. A ani jsem neměla chuť jezdit na akce a připravovat program, protože jsem už dopředu čekala, jak budu kritizovaná, že jezdím na málo akcí a věnuju skautingu málo času. Chyběly mi nápady, ztratila jsem inspiraci.
Fakt, že letos nepovedu družinku jsem brala jako osvobození, těšila jsem sena to. A v září přišlo rozčarování. Místo zázračné proměny mého života k lepšímu jsem pořád stála na místě. Stejně zdeptaná a rozčarovaná nad svojí situací. Hledala jsem impuls, který by mě znovu nakopnul, který by mi vrátil chuť do skautování. Doufala jsem, že to přijde s odpočinkem a vedením oddílovek, ale nic. Netěším se tam a navzdory tomu, že se jim fakt snažím věnovat tak, mě to tam až tak moc nebaví. Vztahy s holkama mám sice ještě pořád dobré (aspoň v to doufám), ale myslím si, že tohle moje rozčarování na mě musí být docela dost poznat.
Moje snaha hledat nové podněty troskotala. Některé projekty nevyšly a z Jamboree si pamatuju hlavně velkou tlačenici a Kristianstad.
A protože jsem věděla, že se skautingem nechci skončit, že se jen chci posunout někam jinam, tak jsem začala chodit na střediskovky. Doufala jsem, že třeba tam najdu ten impuls, který potřebuju aby mě to zase bavilo.

A víte co? On přišel. Po dlouhé době mám z něčeho ve skautu radost a těším se na to. Věřím tomu co dělám a hlavně, mě fascinuje (a asi i poměrně hodně mostivuje), že jsou lidi, kteří věří, že na to mám.