Monolog roztěkaných myšlenek

Z nebe padá sněhová vločka,
oknem září všechny barvy duhy,
malé děti si hrají s míčem – spadl.
Ve školních lavicích umírá fantazie,
malí lední medvídci si hrají na stromě,
hlásí dvacet, nemá sedmu – hádá se.
Oxid uhelnatý vytěsní kyslík – nastává smrt.
Jindřich mořeplavec, nikdy neplul po moři,
klubíčko je loveno koťaty – mourovatými.
Vrzly dveře.
Viktoriánská anglie – dílna světa.
Za oknem vítr honí spadané listí.
Zrají jahody – je červenec.
Polštář je pěkně načechraný, bude se mu dobře spát.
Tupě zírajíc do prázdna poslouchá hudbu,
ŤUK, ŤUK.
V Africe je několik miliónů černochů,
kapky vody tečou po skle dolů.
Boty šoupají po podlaze.
České textilky jdou nahoru!
Sešit se sluníčkem leží na lavici – nehybně.

Konečně zvoní