...aneb co nás pálí
Milí čtenáři,
hlavně Vy, kteří máte odbornou zkoušku z českého jazyka, přijměte prosím moji omluvu. Dnes totiž tento prostor využiji jinak než obvykle. Následující řádky totiž za úvodník opravdu považovat nelze...
Jak začít? Nebo spíš čím začít? Rokem 2009? 1959? Nebo už 1950? Zkusím to od začátku. V roce 1950 obsadila vojska Čínské lidově osvobozenecké armády Tibetskou náhorní plošinu. Do té doby to byla autonomní oblast, která má s Čínou společný pouze kontinent. 10. března 1959 propukly v této oblasti velké nepokoje, směřované proti útlaku a bezpráví, proti kterému se okolní svět nikdy výrazně nepostavil. Tentýž den byla ustanovena exilová vláda a mladý dalajláma, Tibetský náboženský vůdce, byl nucen prchnout do exilu v Indii. Od té doby Čína v Tibetu porušuje lidská práva a ničí původní Tibetskou kulturu, způsob života i jeho obyvatele.
To jen abyste věděli co bylo...pojďme do novějších dějin. 10. březen je na světě známý jako den pro Tibet. Lidé po celém světě, kterým není Čínská anexe Tibetu lhostejná, vyvěšují v tento den na svoje domy, úřady, školy a jiné instituce Tibetské vlajky. Ti z Vás, kteří jsou na naší škole delší dobu si možná pamatují, že v minulých letech visela tato vlajka i u nás. Letos tam nebyla.
Možná se stejně jako já ptáte proč. Zkusme se nad tím zamyslet víc. Jak je možné, že na škole, ze které bylo poměrně nedávno odesláno téměř sto dopisů na podporu Tibetského mnicha, který chtěl předat zahraničním novinářům informace o dění v Tibetu a je za to vězněn, nevisela vlajka a nikdo proti tomu nezvedl hlas? Tím spíš, že máme na škole seminář, ve kterém se na lidská práva upozorňuje a který dopisovou akci pod záštitou Amnesty International zorganizoval?
Našlo se sice pár dobrovolníků, kteří akci organizovali, ale v den, kdy měla být vlajka vyvěšena změnilo vedení školy rozhodnutí. A původní svolení s vyvěšením vlajky bylo zamítnuto s odvoláním se na Čínské studenty navštěvující naši školu. Prý by se jich tento akt mohl dotknout. Dotknout? Jak? Pokud jsou to lidé, kteří uznávají základní lidská práva a užívají si jich v naší zemi, jak by se jich mohlo dotknout naše vyjádření solidarity s těmi, kteří ta práva nemají? A pokud s tím nesouhlasí, jak můžou pobývat v zemi, ve které dodržujeme lidská práva a máme svobodu projevu i tisku? Co je tu drží? Dostáváme se tím ke klasické otázce co všechno si můžeme dovolit, abychom někoho neutlačovali nebo nediskriminovali. Toto dilema nás často vede k tzv. pozitivní diskriminaci. Bohužel si často neuvědomíme, že poměr sil se obrací a z původně diskriminované menšiny se stává protěžovaná skupina, která vědomě využívá výhod, které jí nabízíme jen kvůli strachu z obvinění, že je diskriminujeme.
Máme demokracii, kde má mít váhu slovo většiny... Jak je možné, že trojice studentů má větší právo na obranu názoru, který ani sama nevyslovila, než ten zbytek? Jsme rasisté, když chceme vyjádřit nesouhlas s nějakým režimem veřejně? Proč to minulé roky šlo a letos ne?
Děkuji všem, kteří dočetli tento „úvodník“ až sem. Jsem si vědoma, že někomu z Vás tyto řádky možná nebudou příjemné, pro některé možná budou zbytečné a pro jiné nezajímavé. Přesto je úžasné, že jste si jich všimli. Je totiž úkolem každého žurnalisty, byť amatéra, mluvit o tom co se děje. A nemusí to být tragédie velkého rozsahu. Jestli chceme něco změnit, měli bychom začít u sebe samotných. Pomalu a po kouscích se zbavovat slupky nezájmu. O věcech číst a přemýšlet. Nemusíte jezdit do Číny pořádat protesty nebo do Konga či Rwandy, pomáhat jako humanitární pracovník. Ale je dobré nebýt lhostejný a pomáhat aspoň tím, že na problém upozorňujeme. Kdybychom se každý dokázali jednou týdně vzdát dvaceti korun, dokázali bychom neuvěřitelné věci. Pomáhat se dá různě a je jen na nás, jestli chceme... A co Vy? Chcete pomáhat? Nebo je Vám to jedno? Netýká se Vás to? Pak jste měli štěstí, že jste se narodili ve správnou dobu na správném místě. Není to o to větší zodpovědnost? Protože, kdo jiný bude pomáhat, když ne my? A kdy jindy budeme pomáhat my, když ne právě teď?
Žádné komentáře:
Okomentovat