Strom milénia, cesty a děti...

Včera jsem byla posedět s kamarády v Lužánkách, bylo to poměrně příjemné odpoledne, ale přesto si dovolím pár věci vypíchnout.
Na místo srazu jsem přišla o něco dřív a tak jsem měla dost času si pomalu projít park a usadit se pod tradičním stromem, kousek od fontánky, nedalo mi to a nostalgicky jsem si zavzpomínala.
Kousek odsud je strom milénia, je to takový malý proutek, co zatím moc síly nepobral. Asi metr od něj leží pamětní deska, která všem kolem jdoucím oznamuje k čemu ten strom je. No a před pár lety jsem si zrovna na téhle desce pošramotila zápěstí, musela jsem potom ještě tři týdny nosit ortézu, ale i tak to bylo tenkrát moc fajn. V té době jsme si rozuměli a byli jsme parta lidí, co se zná a pomůže si... Přemýšlím za kým z těch lidí, kteří tam tenkrát seděli bych mohla přijít. Nenapadá mě skoro žádné jméno... A ty, která mě napadají se nedají zařadit do té skupiny, jsou to lidé, se kterými se vídám stále, ten zbytek měl asi nějakou jinou cestu životem než my.
Občas mě napadá kam vlastně mířím, ale to asi každého :-) Zatím jsem se svojí cestou spokojená.
Další věcí, která mě zaujala byly děti, tedy skupinka čtyř dětí romského původu. Když procházely parkem bylo vidět, jak většina lidí překontrolovala svoje věci, přiznávám, že i já jsem si přitáhla svoji tašku k sobě. Přemýšlím, jestli jsou to předsudky nebo jen fakt, že ty děti nedodržely osobní zónu jako většina lidí. Když totiž sedíte v parku tak žádný kolemjdoucí Vás neobejde ve vzdálenosti pouhých deset centimetrů, většina lidí udělá ty dva kroky navíc, aby vzdálenost byla alespoň metr. Opravdu si v tomhle nevím rady. Bylo mi jich líto, holčička, které mohly být tak čtyři roky se mě ptala: "Paní nevíte kolik je hodin?" a dva starší kluci ji ošklivě okřikli, že už se přece jednou ptali.
Celá situace skončila u fontány, děti do ní bez okolků skočily. Co z nich asi bude, když jsou nuceny trávit volný čas takto?