Rozjezdy...

...jsou strašně zajímavá místa. V poslední době jimi jezdím hodně často.
Občas v nich potkám známé (že Baruli?:-) a občas naprosto neznámé lidi, se kterými si náhodou začnu povídat (nebo spíš oni se mnou).
Jednou jsem potkala opilého pána. A ten pán měl Niga. To byl pes. A já se ho bála (a nemálo). Jenže Nigo byl docela hodný, a nemohl za opilého pána, který se rozhodl, že mě strachu ze psů odnaučí (nepovedlo se mu to). I když on si to asi myslí. Položil mi tam tenkrát otázku, stejnou, jakou mi kdysi položila i Šmudla:" Jak se můžeš bát psů, když si je pohladíš?"
Tak nevím. Bojím se jich? Anebo to je jen maskovaná zášť? Hodně jsem nad tím přemýšlela a došla jsem k názoru, že se jich prostě bojím, stejně jako lidí, jen tehdy, když se projevují nepřátelsky nebo je neznám. Známého psa, jsem schopná a ochotná pohladit, pokud nedělá prudké, trhané pohyby mým směrem (jako třeba Akim). Pokud se pomalu a s grácií přitulí (jako třeba Daisinka po odbytí obvyklého uvítacího rituálu), tak jsem ochotná se s nimi mazlit a hrát si a drbat je za uchem až do zblbnutí. Ale jen do doby, než se trhnou.

PS: Ten pán s Nigem mě zaujal ještě jednou věcí. Když se představoval, řekl: Tohle je Nigo, a já jsem jeho chlapec...